Obchod a obchodníci ve středověku
Hned od začátku chci všem, kteří si chtějí jen ověřit svojí zažité vědomosti, říct, že je asi zklamu. Sám jsem si pod vlivem svého vzdělání představoval roli středověkého obchodníka hodně jinak. Pravda je, že za zhruba 700 let od roku 1300 se ve světě obchodu změnilo jen jedno jediné, rychlost s jakou jsou předávány informace.
Obchod neboli komerce je lidská činnost, která spočívá v směňování zboží nebo služeb za peníze, případně za jiné zboží nebo služby, realizovaná prostředníky za účelem dosažení zisku.[1] Tedy když to rozebereme po kouskách, tak jde o to, že se potkají dvě strany, tedy prodávající a nakupující a smění spolu dva tovary po vzájemné dohodě. V úplně nejjednodušší formě jde o dva muže, kteří mezi sebou vymění pazourek na oštěp za větev na oštěp. Směňují své přebytky a doplňují svoje zásoby. Vede je tedy snaha, aby optimalizovali svoje prostředky tak, aby měli zachovaný neustálý a pokud možno zvyšující se přístup k uspokojování svých základních potřeb.
Od zhruba 10. nebo 11. století dochází k silné diferenciaci výrobního procesu. Vzhledem k tomu, že berní systém není veden od hlavy, ale od stavení,[2] je zaručena též stěhování obyvatel a tím i zajištění dostatečné různosti a maximálního možného využití místních zdrojů. Tím ale dochází v rámci celoevropského a celosvětového pohledu k vytvoření ohromné množství různých druhů zboží. To zase zákonitě vede k tomu, že zatímco se specializovaný řemeslník dělá například s motykou nebo se suknem, nemůže vyrábět jídlo. Ovšem na druhé straně, aby zemědělec dokázal produkovat dost plodin, aby uživil sebe, rodinu a zaplatil daně, musí mít adekvátní výrobní prostředky, tedy půdu, osivo a nástroje. Ale ty už si musí někde opatřit. Tady tedy dochází k první směně. Střetu nabídky a poptávky.
Poptávka, tedy v tomto příkladu nástroje u zemědělce a jídlo u kováře, se střetává s nabídkou, tedy s jídlem u zemědělce a nástroji u kováře. A pokud se oba účastníci směny setkají v poměru, za který svoje zboží smění, dochází k dohodě a k obchodu. Co ale když do celého procesu vneseme trochu reality. Kovář už dostal zaplaceno a má jídlo, ale žena chce nové šaty, které si ušije, ale potřebuje plátno. Zemědělec stále potřebuje nástroje, ale nenabízí jídlo, ale dvě krávy. Pláteník potřebuje jídlo a nabízí plátno. Na jedné straně někdo chce něco, co nikdo nenabízí, na druhé straně je tu zase někdo, kdo nabízí něco, co aktuálně nikdo nechce. V tuto chvíli vstupuje na světlo obchodník. Úplně první obchodník je někdo, kdo cestou na trh vezme sousedovi i jeho zboží, aby nemusel třeba jet jen s málem nebo proto, že soused je nemocný a na trh nemůže a že jsou přátelé. Na trhu se mu povede prodat zboží dráž a vzhledem k tomu, že obchodník není úplně poctivec, vezme si zisk, tedy to, co je nad cenu, kterou stanovil soused, pro sebe. Obchodník v prvopočátku funguje i jako směnárník. Bere na sebe riziko, když skupuje zboží z určité oblasti a to pak prodává. Doufá v zisk a tomu vše podřizuje. Sám dále podniká, vyrábí nějaké zboží, ale protože má prostředky, začne přemýšlet ve větším měřítku.
Otázka zboží je poměrně hodně aktuální. Kromě obligátního obilí a sukna se v Evropě obchoduje do slova a do písmene se vším. Třeba Hanza, oficiálně založené kolem roku 1280, obchoduje na severu Evropy třeba s dovozem ryb ze Švédska a Finska. Z Pruska nebo z Ruska se vozil vosk a kožešiny, z pobaltských přístavů pivo, ze Švédska a z Uher měď. Z Alp a Karpat pak železo, z Mazovska dřevo – bukové, dubové i sosnové a z Polska nebo Pruska obilí. A to se bavíme jen o hlavních nákladech a severní půlce Evropy.[3] O co komplikovanější to mají třeba kupci v Itálii, kteří vlastně dělají překupníky mezi Blízkým Východem, Asií a Afrikou a zboží odsud vozí do po luxusu toužící Evropy. V tuto chvíli se začíná obchodník oddělovat od řemeslníka, který se snaží co nejlépe prodat. Začíná se specializovat a obchod se stává hlavní náplní jeho pracovního života. Začínají vznikat obchodní domy, rodiny. Svojí činnost soustředí poblíž velkých trhů, které dávají vzniknout velkým městům. A tento systém je opravdu takto uvázaný. Největší Evropská města v 13. století jsou na přirozených křižovatkách obchodních cest.
V třináctém století tak známe několik význačných tras převážně jiho-severního koridoru. Francouzská cesta: Beaucaire – champagneské trhy – Paříž – Brugy.
Italská cesta: Florence – Milán a zde se dělí na východní cestu na champagneské trhy a na západní větev, která vede přes Benátky – Vídeň – Bratislavu – Krakov a zde buď na Gdaňsk přes Torun, na Štětín nebo do Ruska na Kyjev
Německá cesta: Lübeck – Hamburg – Frankfurt – Mohuč – Mety na champagneské trhy
Pak jsou zde ještě dvě velké východo – západní cesty z Konstantinopole přes Budu do Bratislavy a z Tany přes Kyjev do Rigy a Novgorodu.
Samozřejmě teď se bavíme o pozemních cestách a tato osa je prostupná po celé délce a šířce. Jde se tedy teoreticky dostat u Beaucaire do Budy, Krakova i Tany.
Ovšem pozemní komunikace má svá velká proti. Pozitivem je v tomhle případě nízká pořizovací cena vozu (minimálně v porovnání s lodí), negativy jsou třeba lokální nepokoje, snadná kořist pro lapky a pak i poměrně dlouhá doba, než se vůz dostane z bodu A do bodu B.
Další možnost jak dostat zboží z bodu A do bodu B je pak ve středověku je loď. I zde jsou ale nebezpečí. Prvním z nich je poměrně snadný způsob zatarasení cesty. Strom na kůl zaseká každý tesař a zarazit ho do vodního toku také není úplně neproveditelné. Vyzkoušel si to třeba akvitánský Senegal v roce 1324, když do Garonny nechal zarazit takovéto piloty a tím pak zastavil lodě Francouzů.[4] Pro ty movitější pak jsou tu řetězy natažené přes vodu nebo pak most. Mýto jako poplatek za použití vodního toku je zároveň i výkupné. V roce 1325 se na Garonně mezi Toulousem a Bordeaux platí mýto jedenatřicetkrát. V roce 1500 měď Diggerů cestou pohltí na poplatcích 30% své ceny. A sůl na cestě z Rouenu do Chartres po Seině a Euře spolkne o něco víc, než za kolik se sůl v Roune pořídila. Proti lodi také hovoří poměrně vysoké pořizovací náklady. A to nejen na její pořízení, ale též na posádku, kapitána (velmi často je placený podílem na zisku lodi). Tyto náklady je potřeba nějak amortizovat. To se děje v první řadě tím, že loď má několikanásobně větší obsah (v průměru 25x vyšší než běžný vůz, ale už ve 13. století jsou lodě i s výtlakem 300 – 400 tun). Ale i tak je potřeba, aby loď byla vytížená oběma směry. V tu chvíli přichází na řadu předvídavost obchodníka. Loď, která veze „dolů“ po Ruenu víno z pařížské oblasti nebo z Burgund, poveze „nahoru“ ovoce nebo seno z Normandie. Na severozápadních řekách se víno a dřevo z horních toků potkává se solí a rybami ze Severního moře. Loď navíc není úplně nejrychlejší. Jenže zákazník nechce slyšet „nemáme, přijďte příští kvartál, až nám dorazí loď“. Proto je potřeba, aby obchodník měl víc než jednu loď. Proto lodě pendlují po námořních trasách. Jenže kupec je jenom jeden a přístavů je spousta.
V tuto chvíli začíná přicházet na řadu sdružování nebo spíš rozšiřování. Úspěšné obchodní rodiny začínají poznávat výhodu filiálek ve významných přístavech a u velkých trhů. Dovolují jim usadit člověka, který má s nimi společný cíl. Zároveň s tím mají usazeného člověka, který zná místní trh a dovoluje jim tak nakoupit za výhodnější cenu, za výhodnějších podmínek nebo výhodněji prodá. Zároveň tím získávají další cenou devizu. Člověka, který se vyzná v lokálních financích. V 15. století se znovu vrací obliba razit mince ze zlata, móda starého Říma. Přispějí k tomu nejprve italská města, která se tak snaží valorizovat měnu a zavést velkou minci, která je schopná zaplatit za velké objemy zboží. Následně pak obratem začne razit i francouzský král, ten zase proto, aby získal dobrou pozici jako král. Bohužel tato snaha zavede Francii na několik století do nekonečného koloběhu nedostatku zlata, tudíž devalvace měny a nutnosti vydat nové mince, tedy provést finanční reformu. Na tu je ale bohužel potřeba zase nové zlato. Jeho nákup vede k velkému odlivu měny mimo hranice, k devalvaci a tak dokola.
Západu dává stabilní monetární (měnový) systém po pádu římské říše až Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný.[5] Ražení zlata se stalo utopií, dvojí měna nedostupným přepychem. Římský zlatý sou – solidus je jen vzpomínkou. Aby si Západ mohl dovolit takovéto mince, na to nemá dost zlata. Ludvík Pobožný je poslední, kdo nechá zlato před 15. stoletím razit. V roce 820 razí zlatý, třetinový sou. Ale ten je spíše pro pocit a do oběhu se skoro nedostane.
Zlatem se tedy neplatí. Platí se poctivým stříbrem – denáry. Měnou jasně definovanou v roce 825 a to tak, že se má razit z jedné libry stříbra 240 mincí. Jedna libra stříbra je cca 490 gramů, jeden denár měl tedy něco málo přes dva gramy. Bohužel tady končí veškerá sranda mincovního systému středověku. O 40 let později už Karel Lysí razí ze stejné váhy 264 mincí, tedy o 10% víc. Groš má tedy 1,85 g stříbra. Groš tedy během 40 let ztratí 8% své ceny. Ale zatím se bavíme pouze o změně hmotnosti stříbra. Tourský denár se za Svatého Ludvíka razil v množství 434 kusů z libry slitiny. A slitina obrahuje 3 a ¾ dvanáctin stříbra, tedy 31,25%. Ve 490 gramech aloi (slitiny) je tedy 153,125 g stříbra. Jeden denár pak má 0,36 g stříbra z celkové hmotnosti 1,13 g. Denár tak v rámci jednoho státu a několika let ztratil čistou hmotnost o 0,87 g, ale hlavně obsah stříbra o 1,64 g, tedy 82% původního objemu. V polovině 12. století, v době rozkvětu champagneských trhů, denár francouzského krále obsahuje stříbra už jen polovinu a jeho váha poklesla na 1,27 gramu obsahuje jen 0,64g stříbra. Turský denár v letech 1230 – 1250 má čistého stříbra jen zmíněných 0,35-0,36 g. Z původně bílé nebo stříbrné mince se stává mince černá.
Pokud tedy cenu, zejména při mezinárodní směně, převedete na čistý obsah kovu v minci, představte si, jak velký musel být pytel peněz, pokud jste koupili třeba dodávku jantaru od německých rytířů nebo slonovinu z Byzance. Hraběnka z Champagne dostane pokutu ve výši 3 metrických centů černých peněz za svůj liberální postoj vůči emancipačnímu hnutí měst.
Do toho všeho přidejte problém s monometalismem (pouze stříbro jako kov z kterého razí mince) a jedinou měnovou jednotkou – jeden denár. V 13. století dojde k velké peněžní revoluci, začínají se razit „tlusté mince“ – grosse monnaie. Sou je zapomenut, teď jsou tu mince stříbrné, ale tlusté – grosse. Teoretikové té doby došli k názoru, že zlato má zhruba 12x větší cenu než stříbro. Dvanáctka se celkově stává cifrou, která hraje v penězích středověku velkou cenu. Svatý Ludvík razí turský gros o hodnotě 12 tourských denárů. Celkem jednoduše se pak dá dopočítat k tomu, že zlatá mince by měla mít hodnotu 12 grossů, tlustých mincí, nebo 144 (12 grossů po 12 denárech) denárů. Ovšem tlusté mince razí brzy již celá Evropa. Eduard III. v Anglii razí tlustou minci roku 1268, Čechy svůj groš razí od roku 1300. Toto vnáší do celého měnového systému velký problém, protože zatímco grosse, tlusté mince, jsou raženy z čistého kovu, jsou denáry raženy z aloia, slitiny. Většinou slitiny stříbra a olova. A to v různých mincovnách v různém poměru. Na to musí reagovat kupci. Turský groš, ražený neustále v poměru 58 kusů z marky ryzího stříbra, už na konci 13. století, tedy o necelých 50 let po svém vydání, počítá 15 denárů do groše a ne 12, tedy s 20% devalvací. Jindřich II. se pokusí o první ražbu zlaté mince už roku 1257, ale teprve roku 1344 dokáže účinně zavést reformu tak, aby se jeho zlatý denár ujal. Stejný slovní nesmysl provede roku 1266 Svatý Ludvík. Denár bere jako označení mince nebo platidla, ne jako název měny. Vydá tedy „zlatý dukátový denár“ a stanoví mu jednotný převodový poměr. Jeden dukát bude za 10 tourských sou. Jenže tím bohužel podráží o 16% směnný kurz zlata ke stříbru, který je předtím vedený jako 1:12.
V tuto chvíli reagují skoro všichni tak, jak se dá předpokládat. Zlato se stává velmi cenou komoditou, u které se dá předpokládat razantní růst ceny o minimálně 20% (z deseti na dvanáct ku jedné se stříbrem). Zlato tedy začne mizet ve špercích, ozdobách, svícnech a podobně. A to včetně zlata z mincí. Když začne roku 1270 Ludvík Smělý razit „královniny denáry“ – louisy, stanou se tyto nosným prvkem francouzské monetární politiky až do Třetí republiky roku 1870, tedy skoro 600 let. Tomu ale musí předcházet dva důležité kroky – dva velké výnosy z roku 1263 a 1266. V těch se bere veškerou moc nad mincovnictvím do rukou „knížete“ a to včetně toho, že pouze a jedině on má možnost a svatou povinnost měnit poměry když to vyžaduje „obecný prospěch“.
V tuto chvíli se vrátím o chvilku zpět a poukáži na důležitost zakládání místních poboček. Výnos z roku 1266 mimo jiné uvádí, že není povoleno vyvážet francouzské zlato mimo území Francie. Toto opatření mělo částečně bránit tomu, aby francouzské zlato devalvovalo a tím ohrožovalo stabilitu měny. Jenže ve Francii jsou 4 hlavní evropské tržní přístavy, a to Bourgneuf, Bordeaux, Marseille a Montpellier. A pod francouzskou legislativou jsou ve 13. století též Bruggy a Antverpy. Tento výnos se tedy vztahuje na 6 z celkem 15 evropských kontinentálních tržních přístavišť. To je víc jak třetina přístavů, odkud se nedá vyvážet měna.
Toto opatření je krajně výhodné pro Francii. Zaručuje tím to, že kupci budou muset v přístavišti utratit co největší část svého výdělku. V tuto chvíli jsou jen dvě možné obrany. Buď přestat nakupovat na francouzských trzích a vzdát se velkých výdělků nebo vymyslet způsob, jak toto omezení obejít.
Nyní přijde vhod systém, který používají například Templáři. Systém, který do Itálie přivezl a první zveřejnil Marco Polo v románu Milion. Zhruba kolem roku 1325 se v Janově a v janovských obchodních společnostech objevují první směnky. Kapitáni jsou v té době placeni ze zisku poslaného zboží. Nejsou už zaměstnanci společnosti, ale soukromými osobami. A protože v obchodě platí heslo „Důvěřuj, ale prověřuj.“ dvojnásob často se kromě finanční částky posílá též „stvrzenka“ za kolik byl proveden obchod. Od této účetní stvrzenky je jen krok k tomu, aby peníze zůstávaly ve filiálkách a posílaly se jen finanční stvrzenky. Navíc se ukazuje, že tento systém je mnohem pružnější a bezpečnější. Navíc vede k možnostem dalšího zisku a spekulace. Což je pro obchodníka moc lákavé na to, aby to nevyužil.
Ve chvíli, kdy jen na území Francie a Itálie obíhá minimálně 15 různých druhů platidel, začne být jednodušší, když si velcí obchodníci mezi sebou začnou platit librami. Pomyslnými finančními jednotkami odvozenými od hodnoty zlata nebo stříbra v této váze. Například papežský výběrčí v roce 1362 podává následné vyúčtování: Florény činí 4223 florénů Komory, 3869 florénů soudních, 7438 florénů silných, 16 dukátů, 5 florénů janovských, 31 florénů aragonských, 7 florénů francouzských, 59 florénů lehkých, 6 florénů z Cambrai. Dukáty sestávají se z 271 starých dukátů poctivé váhy, 1 dukátu anglického, 1 bavorského, 2 starých dukátů lehkých, 17 starých dukátů padělaných, 8 dukátů Filipových. Papežská pokladnice si může dovolit přijmout takto roztodivnou platbu, protože papež přes svého bankéře vždy dokáže změnit stříbro nebo zlato v mincích za kov nebo danou konkrétní měnu. Nebo prostě a jednoduše ve svých mincovnách kov z aloi oddělit. Kupec však tuto možnost nemá. Má sice ve své pobočce směnárníka, který vede přesnou knihu s pohyby jednotlivých měn a obsahu ušlechtilého kovu v nich, ale přesto nedokáže získávat drahý kov z mince, tudíž by musel hledat vhodný protějšek, který by chtěl nejen zboží, ale zároveň přijal i hotovost v určité měně. Což by obchod značně komplikovalo.
V rámci těchto operací se brzy vyvine úplně nové odvětví obchodu, bankovnictví. Samozřejmě je k tomu potřeba nejdřív důvěra mezi oběma stranami, které najednou místo peněz používají papír. A to, i když je papír, tedy zatím úpis nebo směnka, zanesený u notáře. Ono totiž praktické domožení se práva je v tomto případě dost problematické. Od směnek je to krok k bankám, od bank je to krok k seskupování velkých rodů do riskantních podniků a odtud už je to jen krůček k věcem, jako jsou pojištění, spekulace s budoucí úrodou (první obchody s budoucí úrodou a její prodej jsou v Itálii zaznamenány v pol. 13. století a prodej budoucí úrody je tzv. futurem - burzovní kontrakt na dodávku zboží v době následné), nebo zámořským plavbám. Ale to už končí středověk.
Bohužel je velmi těžké odlišit politické ambice obchodníků od politických ambicí šlechty a to z jednoho jednoduchého důvodu. Pokud byl obchodník úspěšný, stává se z něj nejpozději v třetí generaci šlechtic. A pokud chtěl být šlechtic životaschopný, musel se chtě nechtě s obchodníkem buď spojit a dohodnout nebo se jím sám stát.
Jak jsem se tedy snažil ukázat během uplynulých chvil náš pohled na obchod a obchodníky ve středověku jako na někoho, kdo potřebuje přímluvu, aby se o něj nebo jeho zboží panstvo začalo zajímat je bohužel lichý. Přes veškerou sílu, kterou v rukách třímají šlechtici se svými meči, přes eleganci dam a kázání z kůru od prelátů, je středověk hnán jedním jediným motorem. Snahou o generování a kumulování zisku. Nelze ale říct, že by středověkému obchodu dominovalo stříbro nebo zlato, ale jak se dnes čím dál víc ukazuje, středověkému obchodu a tudíž i světu dominují kalamář, brk, inkoust, pergamen a abakus, protože peníze v kapse jsou nebezpečné, pouze peníze uložené v oběhu jsou ty, které jsou v bezpečí.
[1] http://cs.wikipedia.org/wiki/Obchod, 10.2. 2011
[2] Život ve staletích, 13. století, lexikon historie, V. Vondruška, MOBA, s.r.o., 2010, ISBN: 978-80-243-3809-5
[3] Jean Favier: Zlato a koření, Zrod obchodníka ve středověku, Garamond Praha 2006, ISBN 80-86955-39-7
[4] Jean Favier: Zlato a koření, Zrod obchodníka ve středověku, Garamond Praha 2006, ISBN 80-86955-39-7
[5] srovnejte např. Bolton J.L., The Medieval English Ekonomy, 1150-1500, Londýn, 1980; De Roover Raymond, The Bruges money market around 1400, Brusel, 1968; De Roover Raymond, Money, nankiny and credit in medieval Bruges, Cambridge (Mass.), 1949
